infoyankee@ztrade.cz 731 648 024 (PO-PÁ 7:00-18:00)
Doprava zdarma pro objednávky nad 1 000 Kč!

Líná huba, holý štěstí?

Strašně ráda si povídám s lidmi. Oni si se mnou prý nepovídají rádi. Dozvěděla jsem se to poměrně nedávno a byla jsem z toho pořádně zaražená.

Když jsem ve čtrnácti měsících kárala svého synka za to, že ještě nechodí, jeho babička mi pokaždé s gustem připomněla, že já byla taky poslední z baráku, kdo chodil. Zato jsem brzy mluvila. Brzy a hodně. Promlela jsem se skrz jesle přes mateřskou školku, kde to nevadilo, až na základku, kde to už vadilo. Vzpomínám si, že jsem v žákajdě za jediné pololetí napočítala sedmnáct poznámek lakonického znění Vyrušuje.

Při hodině jsem si něčeho všimla, něco úplně perfektního mě napadlo a já se rozhodla, že to kámošce vyjevím až o přestávce. Tak chvíli sedím, sleduju probíranou látku a najednou cítím, jak mi huba začíná škubat a už byl ten senzační poznatek venku. Moje potřeba komentáře se týkala všeho - oblečení učitelky, nesmyslnosti vykládané látky, smyslnosti Tomáše, včerejšího dílu Melrose Place - prostě se to opakovalo zhruba dvacetkrát za hodinu, až se divím, že spolužačka vůbec dodělala základku.

Introverti mi přišli divní už tenkrát, byl to pro mě jiný živočišný druh. Nerozuměla jsem tomu, že někdo nechce své myšlenky a pocity s ostatními sdílet, povídat si o nich, zasmát se jim? Časem jsem se pro pár přátel stala vrbou a můj obývák se (rád) přetavil ve zpovědnici - místo upřímnosti a kamarádské kritiky.

Lidi mě zajímají celý život. Jejich osudy, šťastné náhody, úspěchy, ale i pády a následná poučení, anebo – v častějším případě - opakování stejných chyb. Člověčí život je poutavým objektem k pozorování. Časem zjistíte, že věci fungují pořád stejně, jenže my si je komplikujeme buď tím, že jsme srabi (bojíme se vidět svět bez iluzí), a nebo tím, že jsme lenoši (nechce se nám nic měnit).

Když mě na někom něco zajímá, tak se jednoduše zeptám. Tuhle jsem se zeptala kamarádky na její vztah se ženatým mužem. Jestli uvažuje o rozvodu (on – ona je svobodná), jak se vyrovná s tím, že je o víc jak dvacet let starší, zda plánují děti a tak. Ptala jsem se jí na to, co by mi v její kůži přišlo dobré si trochu vyjasnit a ptala jsem se upřímně, protože jí mám ráda a ten vztah se mi jeví dost neperspektivně. Nechtěla jsem jí ženáče vymlouvat, jen mě zajímalo, jak to vidí ona. Nic moc neřekla, dopili jsme pivo a šli po svých.

Za pár dní mi napsala zprávu, jak jí byly mé otázky nepříjemné a jestli prý jsem se jí chtěla schválně dotknout. Tomu nerozumím. Za prvé: když o něčem mluvit nechci, tak to řeknu na rovinu. Za druhé: nějaké to máslo na hlavě máme všichni, takže kdo se za něj stydí, stydí se nemístně. Jsou naopak lidi, kteří by se měli stydět nejen místně, ale taky celostátně a někteří i mezinárodně – a přesto se dál chovají jako čuňata.

Otevřenou komunikaci bychom měli trénovat všichni, možná by nás překvapilo, kolik toho máme společného a že se svými problémy nejsme sami. Upřímnost považuju za jednu z největších předností - známku zralosti a sebedůvěry. Proč nenechat přátele, aby nám pomohli vyprat naše špinavé prádlo? Od čeho je máme? Příště zase my pomůžeme vyprat to jejich a nepochybujte, že ta chvíle přijde, každý má nějakého kostlivce ve skříni.

Až budeme mít všichni svorně zameteno před vlastními prahy, důkladně vydezinfikováno a v zahradě se nám budou třepotat sněhobílé cíchy - si třeba posvítíme na ty nahoře. Až se nám upřímně svěří s těmi svými kostlivci, jistě se jim uleví, jim se totiž to máslo na hlavě už taky pěkně roztéká...

Lucie Röslerová

Všechna práva vyhrazena © Yankeesvicky.cz 2020